Fascinace: Olga Stehlíková

Když Knihovna amerického Kongresu zpřístupnila z pozůstalosti korespondenci Philipa Rotha, český čtenář mohl s dychtivostí sledovat linku, kterou tvořily dopisy, jež sdílel americký prozaik s Milanem Kunderou. Roth přijel do Prahy poprvé v roce 1972 a od té doby spolu udržovali živou korespondenci a pokračovali v ní i po Kunderově emigraci. A nebyli jediní, koho město za železnou oponou a jeho spisovatelé zajímali.Článek z čísla 8/2026 si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

U příležitosti stého výročí narození Ludvíka Vaculíka vyšla jeho dlouho odkládaná próza Stará postel. Radikálně intimní, jazykově vynalézavý a sexuálně explicitní text, v němž se autor vrací ke svému jedenáctiletému mimomanželskému vztahu. Zatímco někteří kritici v knize nacházejí krajní gesto autorského sebeobnažení, jiní upozorňují, že jde pořád o stylizaci, která je v mnoha ohledech problematická. Jak tedy Starou postel číst? Může být spisovatel naprosto upřímný, a přesto podávat sporné svědectví? Debatují literární historička a editorka Daniela Iwashita, literární kritik a publicista Jiří Peňás a literární vědec Pavel Šidák.

Jaké jsou možnosti ruské literatury v pátém roce války Ruska proti celé Ukrajině? A není v takové situaci spíše docela nemožná? Ptá se ve svém eseji rusistka a prozaička Alena Machoninová, když uvažuje o aktuální ruské literatuře vystavované cenzuře a vyháněné ze země. Odpovědi hledá u několika autorek — dnešních i minulých, rozdělených zeměpisnou hranicí, spojených však představou, že psaní je nezcizitelná forma prožívání světa.Článek ze zářijového čísla časopisu Host si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

O Constance Debré se píše jako o jedné z nejradikálnějších autorek současnosti. „Snaží se očišťovat slova ohněm slov, vypalovat literaturu literaturou,“ stojí v jedné z recenzí. Constance Debré totiž ráda dává najevo, co všechno nesnáší na literatuře: psychologii, sociologismus, soudobou posedlost identitou a traumaty. Jediné, co ji zajímá, je lidská situace zbavená všech přítěží jako je rodinný rodokmen, sociální status, pevné zázemí  domov. Svou existenci redukuje na plavání, sex a psaní. O jejích prózách Love Me Tender a Jméno diskutují Míla Janišová, Jan Němec a Kryštof Eder. (Nahrávka vznikla na festivalu Tabook, u malého stolku v hotelovém pokoji, a tak se omlouváme za případnou nižší kvalitu nahrávky.)

Jen málokdy pojme tento svět tak široce rozkročeného člověka v nejasných konturách, jako je tomu v případě portugalského básníka Fernanda Pessoy. Nebo spíše lidské bytosti mnoha nejednoznačných tváří, jejichž rysy spojuje jenom absolutní výraz univerza. Ne náhodou mu proto osud vtiskl do vínku tak příznačně neurčité jméno: „Pessoa — Osoba“.Článek z Historie z čísla 6/2026 si teď můžete i poslechnout.Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Prozaička a pozastavená básnířka a kritička Olga Stehlíková ví, že pod hladinou neprší. Jako bohyně moře a řek Téthys, doprovázena družinou brokátových kaprů, je mocna jedním slovem vyvolat déšť i bouři. Jen díky ní některé hvězdy neklesnou pod obzor. Ve volných chvílích vytváří barevně a významově hýřivé knižní záhony, v altánku lásky zažívá rozkoš z textu a v dobré víře plíživě devastuje lacinou ironií a sarkasmem literární vkus našich dětí a mládeže. Skleníky veškerých zahrad se samy otevírají před jejím majestátem. I ten v botanické zahradě v pražských Malešicích.

Na první pohled je to kniha o psovi. Vypravěčka románu Aleny Machoninové Co myslíš, co vidí a její muž totiž přijmou toulavé štěně z ulice. Jenže pes novou situaci rozhodně nevnímá stejně, a tak se jejich společné soužití mění v zápas o porozumění a možná i o život. V pozadí navíc probíhá válka, která zasahuje do života všech postav a umocňuje všudypřítomný pocit nejistoty. Rusistka a spisovatelka Alena Machoninová ve svém novém románu tedy nevypráví jen o vztahu člověka a zvířete, ale především o možnostech empatie, o schopnosti vidět svět očima druhého. O tom, jak vidí a rozumí její knize, diskutují Blanka Činátlová, Olga Pavlova a Josef Chuchma.

Obrátit zbraň proti sobě: Opakování a jedinečnost v umění Co bylo původně převzaté, stává se opakováním nápřahem k jedinečnému, píše filosofka Catherine Malabou o známé analýze zvyku. Opakování může být symptomem umrtvující zvyklosti, ale i způsobem objevování nového. Zvlášť to platí v umění. Na druhou stranu: současná umění čelí formám opakování, které mohou mít i ničivé účinky. Kolik reprodukce snese autenticita? Kolik inscenací klasická hra a kolik reprodukcí původní obraz? Kdy se sériový produkt stává jedinečným? A co přinášejí návraty uměleckých směrů? Pozvání do debaty při příležitosti křtu 2. loňského čísla odborného časopisu Divadelní revue přijala kunsthistorička Milena Bartlová a také Otto Drexler a Michal Denci, divadelní historici a teoretici, kteří mimo jiné přispěli svými texty do zmíněného divadelního periodika. Výběr z diskutované literatury:Marek Kettner: Původ je cíl. Moderní pojetí původnosti v Benjaminově Původu německé truchlohry (Karolinum, 2026)Joanna Zylinska: AI umění. Strojové vize a pokřivené sny (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2026) ed. Josefína Formanová: Divadelní revue, tematické číslo: Opakování a jedinečnost v umění (Institut umění – Divadelní ústav / Národní institut pro kulturu, 2025)Vojtěch Kolman: Co je dialektika? (Argo, 2023)Federico García Lorca: Skřítkovská praxe a teorie v knize Eseje. Sedm přednášek a jedna imprese (Městská knihovna v Praze,2020)Gilles Deleuze – Félix Guattari: Tisíc plošin (Hermann & synové, 2019)Milena Bartlová: Průvodce studiem dějin středověkého výtvarného umění (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2018)Erika Fischer-Lichte: Estetika performativity (Na konári, 2011)Michel Houellebecq: Mapa a území (Odeon, 2011)Søren Kierkegaard: Opakování (Vyšehrad, 2006)Walter Benjamin: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (původně 1935)

Slavoj Žižek, jeden z nejvýraznějších a nejpozoruhodnějších filosofů současnosti, patří k těm myslitelům, kteří neúnavně a s přesnými údery komentují současné světové dění. Když jsme ho oslovili s prosbou o překlad jednoho z jeho nedávných esejů o Epsteinovi, přišla odpověď: „Prostě to přeložte a zveřejněte. Na autorská práva se vykašlete. Přikládám některé ze svých posledních textů.“ Dva z těchto textů přímo od slovinského esejisty přinášíme v překladu Sylvy Ficové. Vykašlali jsme se na Epsteina a servírujeme Trumpa. Samozvaného mesiáše, buřiče i krále, čtenáře Lacana.Esej z květnového čísla si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Ukrajinský spisovatel a překladatel Alexej Sevruk už vypil tolik českého piva, že musí být zákonitě Čechem. Na rozdíl od mnohých Čechů však jako bohyně soucitu a milosrdenství Eleos nepolevuje v hmotné a morální pomoci svým válkou těžce zkoušeným ukrajinským krajanům. Při psaní a při běhání vyplavuje serotonin a adrenalin, od sedmnáctého kilometru se ocitá v rauši a splývá s přírodou. Dělá všechno proto, aby na psaní neměl čas, ale když si ho díky své ženě konečně vyšetří, pak mu na román stačí pár týdnů. Disponuje hlubokým vhledem nejenom do slovanských literatur, ale i do včelstev. Včely a děti dostane, kam se mu zachce. Má totiž kouzelnou flétnu, kterou své děti odvádí do říše snů. My s ním sestoupíme do říše paměti a prozkoumáme jednotlivé vrstvy jeho osobní archeologie od pražského Střížkova, přes Prosek až do Libně.