Co dělá člověka člověkem v nejistém světě? Poslechněte si myšlenky „podvratných živlů“

CELÝ ROZHOVOR NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Když jsem byl malý, rodiče se báli, že jsem schizofrenní. Brzo mi bude padesát let a nechovám se úplně běžně. Naštěstí pracuju v oboru, kde je to tolerováno,“ říká ve Studiu N spisovatel Patrik Hartl. V rozhovoru s Filipem Titlbachem přiznává, že má obavy ze samoty. „Mám rád pop. Zajímá mě, co zajímá hodně lidí. Když něco fascinuje hodně lidí, fascinuje to i mě. Já se totiž bojím, že zůstanu sám. Nechci zůstat nepochopen. Nechci být nemilován, chci být v tom veřejném prostoru společně s ostatními. Čím je jich víc, tím jsem šťastnější,“ popisuje. Aktuálně se podle svých slov obává, že není dobrý manžel. „Když se objektivně podívám na to, jak pracuju, kolik energie dávám do psaní a vymýšlení, a kolik energie zbývá mojí ženě doma, musím říct, že na sebe nejsem pyšný a jsem nešťastný. Vidím, že na ni zbývají zbytky mé energie,“ říká otevřeně autor nové knihy Manželství. „Ve mně je tak moc lásky, že nevím, co s ní. Spoustu jí dávám ženě a dětem, ale oni už ji nechtějí, jsou jí přežraní, je toho na ně moc. Moje žena nevydrží moje neustálé návaly lásky,“ tvrdí. Být šťastný podle něj není normální stav. „Toho člověk musí nějak dosáhnout. Najít šťastné vazby s ostatními, najít spokojenost sebe sama v tom světě,“ říká Hartl ve Studiu N. „Mluvím o zdravých vazbách a pocitu, že je člověk užitečný, že ho společnost chce.“ Během rozhovoru se dostáváme k tomu, jak on sám prožívá vánoční svátky. „Baví mě, že si všichni hrají na to, že je svět hezčí než jindy. Mně nevadí, že Vánoce nejsou moc oduševnělé. Hlavně že je hezky, že to svítí a bliká,“ směje se. Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion

CELOU EPIZODU NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION Snažíme se žít šťastný život, ale proč bychom si měli myslet, že život má být šťastný? Jaké potíže si do života nepouštíme, přestože bychom měli? Co by mohlo znamenat přátelství, kdybychom o něm začali uvažovat trochu jinak? A v čem všem se mýlíme, když si vyprávíme o různých generacích? Novinářka Deníku N a autorka nové knihy Lidský rozměr Karolína Klinková vyzpovídala desítky světově uznávaných odbornic a odborníků, se kterými pátrá po povaze dnešního člověka. Ve Studiu N přinášíme nečekanou optiku na věci, které mnohdy považujeme za samozřejmé. Celou epizodu najdete na herohero.co/studion

VŠECHNY EPIZODY STUDIA N V PLNÉ VERZI NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION. VÁŽÍME SI VAŠÍ PODPORY! Prezident Petr Pavel má za sebou svůj první velký vnitropolitický zápas. Šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský ve Studiu N tvrdí, že v souboji o to, jak Andrej Babiš vyřeší svůj střet zájmů, obstál. „Myslím, že je to nejvíc, co kdy kdo Andreje Babiše přitlačil ke zdi. Vidím to i v jeho řeči těla – jak se před ním hrbí, nedívá se mu do očí, kouká dolů. Instituce prezidenta je jediná, ke které má Babiš úctu, protože se jednou vidí na Hradě. Proto není tak zahořklý,“ říká v podcastu. Co bude s Filipem Turkem, až ho přestanou bolet záda? Proč se v hnutí ANO rozpoutaly závody v servilitě? Jaké budou první kroky nové vlády? A jak Babiše znovu přijme Evropa? Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion

CELÝ ZÁZNAM DEBATY NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION Kremelské dezinformace už pronikají do umělé inteligence. „Rusům se daří vtisknout své narativy do AI chatbotů,“ upozorňuje Jakub Kalenský z Evropského centra excelence pro boj s hybridními hrozbami. „Některé akademické výzkumy ukázaly, že pokud se jich zeptáte na Ukrajinu, budou až ve třetině případů papouškovat ruskou propagandu, což je poměrně dramatické,“ říká.  Ve Studiu N live z Knihovny Václava Havla přináší nové poznatky o nenávistných projevech a dezinformacích také filozof jazyka Tomáš Koblížek z Akademie věd a právnička Monika Hanych z Ústavního soudu. Odborníci se shodují, že zatímco dezinformační narativy zůstávají stále podobné, zásadně se mění způsob jejich doručování. „Snaží se například ‚vyprat‘ informace. Je to stejný princip, jako když se perou špinavé peníze – snaží se zakrýt jejich původ. Hledají místní spolupracovníky, kteří budou šířit jejich lži. A vy pak konzumujete od českého človíčka na jeho telegramovém kanálu takzvané nezávislé informace. Už se ale nedozvíte, že tyto informace jsou totožné s materiály v patnácti různých jazycích a všechny vycházejí z ruského originálu,“ popisuje Kalenský. Nejlepší dezinformace je podle něj ta, která je vystavěná kolem zrnka pravdy: „S tím Rusové pracují vědomě už dekády. Je to propracované a systematické.“ Filozof jazyka Tomáš Koblížek doplňuje, že nemá rád označení „dezinformátor“. „Klidně ale používám pojem dezinformace, a to z praktického důvodu. Falešné informace, které lidé šíří, často sami považují za pravdivé – někdo je oklamal a oni jsou zčásti oběti. Když na ně začnete křičet, že jsou dezinformátoři nebo propagandisté, ztížíte si tím možnost s nimi komunikovat,“ poznamenává v debatě. Českému státu podle expertů chybí kvantitativní data. „Nevíme, kolik přesně kanálů Rusové kontrolují, kolik dezinformací denně vychrlí a kolik lidí tím denně zasáhnou,“ upozorňuje Kalenský. „O tom problému nemůže mluvit jen vláda, ale také neziskové organizace nebo média. Třeba na Ukrajině jsou velmi kreativní – tam o ruské propagandě mluví standup komici. Oslovují tím publikum, které já bych nikdy neoslovil. Humor je fantastická zbraň v boji proti propagandě,“ tvrdí. Jak dezinformacím čelit, aniž ohrozíme svobodu slova? V čem jsou dnešní nenávistné projevy sofistikovanější? A jak na ně dokážou reagovat policie a právo? Podívejte se na záznam celé debaty na herohero.co/studion

CELÝ DÍL NAJDETE NA https://herohero.co/studion A V RÁMCI KLUBOVÉHO PŘEDPLATNÉHO DENÍKU N https://denikn.cz/podcast-studio-n/ Dnešní Amerika je jiná, než jak si ji většina z nás pamatuje nebo představuje. Země je unavenější, napjatější a méně předvídatelná. Vztahy mezi lidmi se přiostřily, důvěra v instituce klesá a každodenní život prostupuje zvláštní neklid. Americká zpravodajka Jana Ciglerová přijela do Prahy pokřtít svou novou knihu Americký deník: Všechno je jinak. Při této příležitosti jsme zaplnili Rock Café na živém natáčení Studia N. Poslechněte si záznam a nechte se vtáhnout do reality dnešních Spojených států. Za dobu, co je Jana Ciglerová v Americe, sledovala obrovskou změnu téměř ve všem – v politice, společnosti, kultuře, ekonomice i mezilidských vztazích. „Lidé jsou naštvaní jako nikdy dřív. Nikdy v historii se neodehrály tak masivní protesty jako nyní proti Trumpovi,“ říká. Strach ve společnosti jde podle ní cítit v každodenním životě. „Řidič autobusu mi říkal, že dostali pokyn, že když někdo nechce zaplatit, mají to nechat být. Je to podle jeho slov bezpečnější, než kdyby se někdo naštval a zaútočil na něj nebo ho zastřelil,“ popisuje Ciglerová. Problém podle ní spočívá ve snadném přístupu ke zbraním. „Zbraně mezi lidmi bezpečí nepřinášejí. Je to naopak. Čím snadnější je k nim přístup, tím víc lidí je má. Zatímco u nás do někoho v naštvání strčíte nebo na něj zakřičíte, v Americe na sebe lidi rovnou vytáhnou bambitku. Stojíte ve frontě v obchodě, dojde k hádce a opakovaně se stává, že na sebe vytáhnou zbraň,“ vysvětluje. Ve Studiu N vypráví, v čem se liší její život v USA a v Česku. „Večer tam svoje děti nepustím ven. Když jsem vyprávěla svým americkým přátelům, že se můj syn vracel o půlnoci z Vltavské domů, což je asi kilometr, nevěřícně na mě zírali. Moje kamarádka Nancy zase málem odpadla, když jsem jí natočila video, jak kluci nasedají do vlaku v Řevnicích a sami odjíždějí. To je v dnešní Americe nepředstavitelné,“ doplňuje autorka knihy. Celé díly Studia N najdete na platformě Herohero, na webu Deníku N jsou přístupné předplatitelům a předplatitelkám Klubu N. Bezplatné části zveřejňujeme v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Podbean či na YouTube. Sledovat nás můžete také na Instagramu.

CELÝ DÍL NAJDETE NA https://herohero.co/studion A V RÁMCI KLUBOVÉHO PŘEDPLATNÉHO DENÍKU N https://denikn.cz/podcast-studio-n/ „Pro některé své mladé kolegy jsem trochu úkaz, protože před padesáti lety nebyli na světě ani jejich rodiče. Pro mě je to potvrzení, jak rychle život utíká,“ říká ve Studiu N herečka Taťjana Medvecká, která oslavila půlstoletí v Národním divadle. „Uvnitř si připadám jako ta holka, která přišla před padesáti lety, jen jsem hodně jetá a mám vnoučata,“ směje se. Ve Studiu N otevírá také téma, o kterém jinak nerada mluví. „Je to moje třináctá komnata, kterou jsem otevřela jednou jedinkrát. Byla jsem za minulého režimu ve straně. Na škole mi nabídli členství a já jsem prostě byla strašnej srab. Tak moc jsem se vyděsila, že jsem neměla odvahu říct ne. Beru to jako selhání, protože mi nikdo nestál s kvérem u hlavy,“ říká otevřeně. „V okamžiku, kdy se mě na to paní profesorka zeptala, bylo to jako zásah bleskem – a já jsem věděla hned v ten moment, že tu sílu mít nebudu. Byli i tací, co tu odvahu měli, já ne,“ vzpomíná. V rozhovoru říká, že je pro ni důležité, aby byla v rovnováze sama se sebou a se svým svědomím. „Nejsem ze sebe nadšená, protože jsem tomu napomáhala. Neměla jsem odvahu říct: Proboha, proč máme hrát Kremelský orloj? Umění bylo a svým způsobem je i dnes služkou mocných. Dříve to byly tlaky ideologické, dnes jsou to tlaky ekonomické,“ tvrdí. Co říká na budoucího ministra kultury Oto Klempíře? Jak hodnotí společenskou situaci na Slovensku, kde má po obou rodičích kořeny? A proč si myslí, že mají Češi komplex malého národa? Podívejte se na celý rozhovor. Celé díly Studia N najdete na platformě Herohero, na webu Deníku N jsou přístupné předplatitelům a předplatitelkám Klubu N. Bezplatné části zveřejňujeme v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Podbean či na YouTube. Sledovat nás můžete také na Instagramu.

VŠECHNY EPIZODY V PLNÉ DÉLCE NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Kubánci stále tančí tango s Fidelem Castrem, ale dnes už v rytmu blues – tedy v ponurosti, depresi a smutku. Duše národa je uplácaná do bezbarvé a beztvaré placky,“ popisuje atmosféru v zemi novinář Eduard Freisler. Karibský ostrov se potácí ve vleklých krizích. Ekonomika se zadrhává, zemi sužují rozsáhlé výpadky elektřiny a prudce také klesá počet turistů. „Režim teď opravdu nemá peníze, protože Venezuela se už deset let ekonomicky trápí, Rusko zabředlo ve válce s Ukrajinou a oni prakticky nemají odkud brát,“ říká ve Studiu N. Autor nové knihy Kubánské tango v rytmu blues říká, že situace v zemi je nejhorší za poslední desítky let. „Spousta lidí mi na jaře v ulicích Havany říkala, že za Fidela Castra bylo líp. Je to děsivé, protože Castro lidi popravoval, posílal do vězení a mučil je. Jeho diktatura byla ostrá a život těsný,“ připomíná. Současný režim je k vlastním obyvatelům ale také krutý. „Kubánský teror je hodně vynalézavý a podlý. Bavil jsem s lidmi, kteří skončili ve vězení a opravdu se tam už nikdy nechtějí vrátit. Na ulici vyšli zlomení,“ popisuje novinář. Ve Studiu N popisuje nástroje, kterými se režim snaží udržet u moci. Jedním ze způsobů, jak zastrašit své odpůrce, je povolání takzvaných brigád rychlého nasazení. „To jsou zarputilí castristé, určitě placení. Představte si je jako předvoj vojáků, takovou domobranu. Na vlastní kůži jsem zažil, co znamená takzvaná kampaň zapuzení, kterému čelila jedna z rodin, u které jsem byl. Před jejich dům přišlo kolem třiceti až čtyřiceti lidí, většinou starců a stařenek, a začali jim kolektivně hlasitě nadávat. U toho na obydlí házeli zkažená vejce, zkaženou zeleninu a zvířecí i lidské exkrementy. Ukazovali tím, kdo je tady odpad,“ vzpomíná v rozhovoru. Někteří lidé čelí ještě silnějšímu psychickému teroru. „Občas se k vašemu domu nahrne i dav o stovkách lidí. Nejvíc mě na tom mrazí ta řízená zuřivost. Ti lidé deset minut hulákají, jsou vulgární, chovají se jako chuligáni. A zničehonic se to utne, oni se rozejdou a vrátí se ke svým všedním starostem,“ říká Freisler. Jak dneska vnímají svou budoucnost mladí Kubánci a Kubánky? Proč se režimu stále daří držet u moci? Jakých omylů se vůči karibské zemi coby Západ dopouštíme? Vnímají obyvatelé Fidela Castra jako hrdinu, tyrana, nebo symbol už dávno ztracené éry? Jakou roli hraje Kuba v soupeření globálních mocností? A může se z té mizerie ještě dostat? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion

CELÝ DÍL JE DOSTUPNÝ NA HEROHERO.CO/STUDION „Našimi castingy prošlo více známých osobností. Ne u všech jsme si ale byli jistí, že by hru nadřadili své skutečné roli v životě. Nikomu totiž nemůžeme slíbit, že si tam nezkazí kariéru,“ říká ve Studiu N režisér úspěšné reality show Zrádci Markus Krug.  V podcastu například popisuje, jak se tvůrci snaží zabránit prozrazení zrádců, když je štáb musí kvůli natáčení přemisťovat na Karlštejn. „Třikrát za noc se stane něco, čemu říkáme ‚elephant walk‘. Do chodby naběhne čtyřicet lidí, kteří dělají strašný bordel. Začnou bušit do všech dveří, bouchají do topení a pouští hlasitou hudbu. A třikrát se to opakuje právě proto, že zrádce musíme odvézt, přivézt a zároveň nikdo nesmí vědět, kterou noc jsme museli vytáhnout ještě někoho dalšího kvůli vydírání,“ odhaluje zákulisí natáčení režisér. Soutěžící zároveň netuší, kdo spí ve vedlejším pokoji, mají zakrytý výhled z oken a zákaz se jakkoliv hlasitě projevovat. „Hráči nikdy nevědí, jestli je ve vedlejším pokoji někdo z hráčů nebo ze štábu. Kdyby se pokusili porušit nastavená pravidla, mohlo by se jim stát, že promluví třeba na asistenta režie,“ zmiňuje Krug. Obsazení pokojů tvůrci navíc postupně prohazují a mění. „Je to psycho, protože musíme rozbíjet jakýkoliv systém. Některé věrné například v noci nabereme do auta a jen s nimi dvě hodiny jezdíme po okolí. Nikdy nesmíte dělat věci úplně stejně,“ říká režisér. Televizní soutěž je náročná nejen pro účinkující, ale i pro tvůrce. „Po druhé sérii jsem věděl, že se tímhle tempem oddělám. Měl jsem podezření na mrtvici, takže jsem odjel sanitkou a z nemocnice se vrátil rovnou zpátky na plac. S asistentem režie jsme tam pro takové případy měli připravené infuze,“ popisuje v rozhovoru Krug. Co nakonec rozhodne o tom, kdo dostane roli věrného a kdo úděl zrádce? Jak si vysvětluje schopnost úspěšné hráčky Mii obelhat všechny okolo? Co v televizi nevidíme? Existují krizové scénáře pro případ, že by se někdo prořekl? Chovají se soutěžící v Česku jinak než v jiných zemích? Nevysílá show do společnosti zprávu, že lhát se někdy vyplácí? A v čem bude jiná třetí série Zrádců? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion

VŠECHNY EPIZODY V CELÉ DÉLCE NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION I když takzvaná „křídová revoluce“ na Slovensku není revolucí ve smyslu politického převratu, premiér Robert Fico je z ní podle šéfredaktora Denníku N Matúše Kostolného nervózní. „Nápisy křídami vypadají na první pohled absolutně neškodně a banálně – jako by ničím nemohly pohnout. A přitom to vládě a lidem, kteří stále zůstávají jejími voliči, extrémně vadí. Je to totiž projev svobody: barevný, veselý, nenásilný a politický,“ říká ve Studiu N. Křídové nápisy se začaly šířit po celé zemi jako podpora studentovi gymnázia z Popradu, který touto formou kritizoval Roberta Fica a jejž policie následně odvedla na výslech. „To si umí představit všichni, že vašeho syna, vnuka nebo synovce přijde sebrat policie jen proto, že napsal politický nápis na chodník,“ vysvětluje Kostolný, proč se studentský protest přenesl na chodníky po celé zemi. „Podle mě si ani voliči Roberta Fica nepřejí, abychom žili ve státě, kde policisté buzerují studenty pro vyjádření názoru,“ říká šéfredaktor Denníku N. V rozhovoru se dostáváme také k jeho pohledu na výsledky českých sněmovních voleb. „Nepříjemným způsobem nás kopírujete. Myslím, že bychom vám uměli hodně pomoct, protože vás čekají těžké roky a my už jsme si tím částečně prošli. Zdá se mi, že v české debatě chybí velké části společnosti představivost, co všechno lidé jako pan Turek, Okamura nebo Babiš dokážou udělat. Ta představa, že se v Česku nemůže stát něco takového jako u nás na Slovensku, je podle mě velmi blízko tomu, aby se rozplynula,“ míní. Změna se podle něj v české politice děje v nejhorší možné chvíli. „To, co dělá Putin a Rusko v těchto týdnech na Ukrajině, ale i v Polsku nebo pobaltských zemích, je obrovské varování, že nekráčíme do dobrých časů. A být rozkývaný v takovém období je ještě větší riziko než běžně,“ říká v rozhovoru. Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion

CELÝ ROZHOVOR NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Český slavík má už řadu let mnohem blíže k televizním estrádám než k hudebním výročním cenám,“ říká ve Studiu N hudební publicista Pavel Klusák. Z ankety se podle něj stala vzrušující národní hra se slavnými podvody, kterou publikum sleduje ze setrvačnosti, nostalgie a zvědavosti, kdo svým názorem přetlačí ty druhé. „Možností, jak zjišťovat popularitu, dnes ale máme mnohem víc,“ tvrdí Klusák. „V televizní anketě se zas a znova umisťují ti, kteří debutovali před víc než třiceti lety, jako jsou Lucie Bílá, Chinaski nebo Kabát. Český slavík se týká jen určité skupiny, která má vůli, čas a náturu se této ankety zúčastnit, což zdaleka nejsou všichni konzumenti hudby.“ S nápadem jednou ročně oceňovat nejoblíbenější zpěváky a zpěvačky přišel na začátku šedesátých let Ladislav Smoljak. Vítězné příčky měly sloužit jako argument, aby byla nová hudba méně potlačovaná. „V době, kdy Slavík začínal, u nás nejenom že neexistovala podobná anketa, ale ani svobodné volby nebo ústav pro výzkum veřejného mínění – protože proč by komunisté chtěli zveřejňovat, co si myslí lidé… V prvních letech tedy velmi užitečně a jedinečně vyplňoval tuto mezeru,“ připomíná Klusák. Od roku 1969 až do pádu komunismu pak režim výsledky z politických důvodů falšoval. Dnes v otázce popularity Český slavík podle hudebního publicisty reflektuje jen část reality. „Mainstream se atomizoval víc než dřív. Máme jich několik. Vidím přinejmenším dva proudy: Ten konzervativnější, který je docela dobře reprezentovaný Českým slavíkem, a pak ten druhý, který se týká hiphoperů a jejž lze spočíst přes streamovací služby a internetové platformy. Kvantitativně to rozhodně lze za mainstream považovat,“ říká. V rozhovoru také apeluje, aby lidé nerezignovali na kontakt s tím, co se v hudbě aktuálně děje. „Nová tvorba je neustále překvapivá. Je to skutečný zdroj naděje, že na současnost se dá reagovat konstruktivně, nápaditě a bez přílišné temnoty. A i temné projekty jsou často velmi katarzní. Vyplácí se to. Být v kontaktu s lidmi, kteří tak dobře reagují na dnešek, je velká satisfakce,“ míní Klusák. Jak streamovací služby ovlivňují, co se nám bude líbit? Proč Spotify nedává všem hudebníkům stejné šance? Dá se popsat a pojmenovat český hudební vkus? A kdo dnes určuje, co se stane populárním? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion