Frontman.cz

Ve druhé části podcastu V producentské dílně pokračuji v rozhovoru s Filipem Vlčkem, hudebním producentem, zvukařem a muzikantem, který dnes patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Zatímco v první části jsme se věnovali především Filipově cestě k hudební produkci, jeho zkušenostem a přístupu k práci, tentokrát se ponoříme do samotného řemesla. Jak nahrávat bicí a elektrické kytary, vybírat a umisťovat mikrofony nebo pracovat v programu REAPER? Bicí a kytary: o zvuku rozhodují detaily V první části našeho povídání mě nejvíc zasáhlo Filipovo nadšení pro hudbu a jeho důvěra ve vlastní intuici. Tentokrát jsme se ale posunuli od obecnějšího přemýšlení o tvorbě přímo k práci ve studiu. Zajímalo mě, jak Filip přistupuje k nahrávání jednotlivých nástrojů a co všechno podle něj ovlivňuje výsledný zvuk. Podrobněji jsme se věnovali především bicím a elektrickým kytarám. Probrali jsme výběr mikrofonů, jejich umístění i další detaily, které mohou mít na výslednou nahrávku zásadní vliv. Právě na konkrétních příkladech z praxe je dobře vidět, kolik rozhodnutí musí producent nebo zvukař při natáčení udělat. Jak pracuje Filip Vlček v REAPERu Dostali jsme se také k práci v nahrávacím programu REAPER, ve kterém Filip přibližuje některé ze svých pracovních postupů a sdílí zkušenosti z každodenní studiové praxe. Druhá část našeho rozhovoru je tak určená především všem, které zajímá praktická stránka hudební produkce. Pokud chcete vědět, nad čím při nahrávání jednotlivých nástrojů přemýšlet, na co si dát pozor a jak se dopracovat co nejlepšího zvuku, jste na správném místě.

Do dalšího dílu podcastu V producentské dílně přijal pozvání Filip Vlček, hudební producent, zvukař a muzikant, který si prošel cestu od malých klubů až na velká pódia a dnes patří k nejvlivnějším osobnostem české hudební scény. Sešli jsme se v Institutu hluku, jeho nahrávacím studiu, kde jsme si povídali o hudební produkci, zvuku a spolupráci s českými interprety. Jde o první ze dvou částí rozhovoru. Z našeho povídání jsem si ale odnesl především jednu věc: nadšení. Filip je člověk, který pro to, co dělá, doslova hoří. A tohle nadšení dokáže přenášet i na ostatní. Celou cestu domů z Prahy do Brna jsem si v hlavě přehrával jeho myšlenky a přemýšlel, proč se mě náš rozhovor tolik dotkl. Říkal jsem si, že je potřeba se po patnácti letech v oboru zase trochu víc zapálit. Protože pokud chceme zapalovat ostatní, musíme sami hořet. První myšlenka bývá ta správná Jedním z témat, ke kterým jsme se opakovaně vraceli, je intuice při tvorbě hudby. Filip věří, že první nápad, prvotní dojem i okamžik, kdy člověk najednou přesně ví, jak má něco znít, mají obrovskou hodnotu a člověk by je neměl přehlížet. A že přílišné přemýšlení může tvůrčí proces spíš brzdit. Čím víc takových okamžiků se podaří zachytit, tím lépe. To, co někdy označujeme za prvoplánovost, může být ve skutečnosti schopnost rychle rozpoznat správný směr a nebát se za ním jít. Mluvili jsme také o tom, jak důležité je aktivně poslouchat hudbu, pěstovat vlastní vkus a vracet se k nahrávkám, které člověk považuje za skvěle vyprodukované. Právě hudební rozhled a schopnost vnímat v nahrávkách detaily podle Filipa zásadně ovlivňují to, jak člověk přemýšlí o zvuku. Tvrdé kytary musíš mít v krvi Filip vyrůstal na kytarové scéně, v punk rocku, metalu a metalcoru. Prošlapal si s kapelou Koblížci a později i s kapelou John Wolfhooker celou tu cestu od malých klubů až k velkým pódiím. Tvrdá hudba je pro něj mnohem víc než jen jeden ze žánrů, se kterými pracuje. Proto je pro něj důležité, aby interpret, který s ním chce spolupracovat a chce dělat tvrdou hudbu, měl k žánru skutečný vztah. Právě o tom jsme mluvili i v souvislosti se spoluprací se Saijou (Evou Burešovou) na jejím prvním metalovém albu. Zajímalo mě, podle čeho Filip pozná, že to interpret myslí vážně, jak se buduje vzájemná důvěra a co všechno musí fungovat, aby mohl navázat s muzikantem úzký vztah nutný pro společnou práci. Řemeslo, které má smysl předávat dál Velkým tématem byla také Filipova ochota spolupracovat se začínajícími zvukaři a producenty. Vzpomínal na vlastní začátky ve studiu Faust, kde dostal prostor učit se a hledat vlastní cestu. Dnes chce podobnou příležitost nabízet dalším a pomáhat začínajícím zvukařům a producentům v jejich rozvoji. Filipovi záleží na české hudební scéně a na tom, abychom rozvíjeli prostředí, které tu máme, a pomáhali budovat podhoubí pro další generace muzikantů a producentů. Mluvili jsme taky o odpovědnosti, kterou s sebou zvukařská a producentská práce nese, a o odvaze co nejvíce propisovat sebe a naše řemeslo do každé fáze vzniku nahrávky od natáčení až po mastering. A teď už vás zvu k rozhovoru, který je o hudbě, intuici, řemesle a spolupráci, ale možná ještě víc o nadšení, které člověka žene dopředu a dokáže strhnout i ostatní. Někdy stačí potkat někoho, kdo svou práci opravdu miluje, a připomenout si, proč jsme s ní sami kdysi začali.

Do dvanáctého dílu podcastu V producentské dílně přijal pozvání jeden z nejvýraznějších českých producentů současné populární hudby Lukáš Chromek. Lukáš o sobě říká, že je srdcem hlavně muzikant. Jako kytarista působí v kapele Ewy Farné, zároveň je autorem a především producentem, který se za poslední roky podepsal pod řadu výrazných nahrávek české popové scény. Jeho rukama prošla taková jména jako Ewa Farna, Michal Hrůza, Richard Krajčo, Rybičky 48, -123 minut, David Koller nebo Pam Rabbit. Jeho hudební kořeny ale sahají mnohem dál. Už od dětství hrál v kapelách, prošel si érou Airfare a postupně se od samotného hraní dostal k produkci. Právě producentská práce ho nakonec pohltila natolik, že se z ní stala jeho hlavní disciplína. Přestože má za sebou výrazné spolupráce a zkušenosti s velkými projekty, sám se raději drží trochu v pozadí. Nepotřebuje být tím, kdo je nejvíc vidět. Baví ho hledat, co může hudbě pomoct, zakopávat vlastní ego a pracovat především pro výsledek. Co vlastně dělá producent? Právě na tuhle zdánlivě jednoduchou otázku jsme se v rozhovoru podívali trochu podrobněji. Lukáš přirovnává producenta k režisérovi. Nemusí všechno sám napsat nebo zahrát, ale nese zodpovědnost za výsledek a jeho úkolem je dostat z interpreta to nejlepší. Producent musí mít vlastní vizi, rozumět řemeslu, umět komunikovat s kapelou nebo interpretem a zároveň dokázat pracovat s emocemi, sebevědomím a atmosférou ve studiu. V určitém smyslu je podle Lukáše producent také trochu psycholog a mentor. Musí umět argumentovat za svůj názor, ale zároveň vědět, kdy ustoupit. Poslední slovo má vždycky interpret, koneckonců jeho obličej bude na desce, ne producentův. Lukáš se snaží nabídnout pohled, zkušenost a argumenty a pomoct interpretovi dostat se někam, kam by se možná sám nedostal. Jak poznat talent? Jedním z témat, ke kterému jsme se opakovaně vraceli, je Lukášův cit pro mladé talenty. Sám říká, že právě práce s mladými lidmi mu dává velký smysl. Baví ho začínat s někým, koho zatím nikdo nezná a kdo sám ještě možná netuší, jaký potenciál v sobě má. Příkladem je jeho spolupráce se Sofianem Medjmedjem, u kterého zdaleka nešlo jen o práci ve studiu. Lukáš mu pomáhal hledat témata, budovat sebevědomí a postupně zjistit, čím může být jako umělec zajímavý. Podobně dnes hledá a podporuje další mladé interprety. Zajímalo mě proto, jestli se tenhle „čuch" dá nějak vědomě pěstovat a podle čeho vlastně pozná talent, který stojí za to rozvíjet. Lukáš zároveň upozorňuje, že samotný talent nestačí. Umělec musí být silný na nahrávce, ale také musí být psychicky odolný. Musí vydržet dlouhodobý tlak, zájem fanoušků i samotnou práci, která za úspěchem stojí. Talent je podle něj teprve začátek. Zbytek je především práce. Od kytary k produkci Právě jeho zkušenost kytaristy v celé řadě kapel podle něj zásadně ovlivňuje i způsob, jakým dnes pracuje jako producent. Ví, co znamená stát na pódiu, co znamená hrát s ostatními lidmi a jak důležité je, aby hudba fungovala nejen ve studiu, ale také naživo. A možná právě proto se na produkci dívá, pokud použijeme medicínský výraz, celostním způsobem. A teď už mi dovolte vás pozvat k rozhovoru, který je hlavně o vkusu, intuici, práci s lidmi a hledání toho, co dělá nahrávku skutečně dobrou. O tom, jak poznat potenciál ve skladbě i v člověku a jak interpretovi pomoct najít vlastní hlas.  

Do 11. dílu podcastu V producentské dílně jsem si pozval člověka, který se k hudební produkci dostal trochu jinak než všichni mí předchozí hosté. Pozvání přijal můj kamarád, hudební producent, kytarista a dlouholetý pedagog Honza Sládek, který se až ve zralém věku rozhodl proměnit svůj dlouholetý zájem o zvuk, nahrávání a hudební produkci ve svou profesi. Na svůj nástroj ovšem nezanevřel. Jako kytarista spolupracuje s kapelami jako Tomáš Průša Band, Pohřební kapela, Potrubí, Neúspěšný atlet nebo Vlnobijci. Rozhovor vznikal u Honzy v jeho novém Létajícím studiu, prostoru, který si vybudoval, aby mohl pracovat s muzikanty bez zbytečného tlaku. Na první pohled by se mohlo zdát, že Honza udělal ve svém životě prudký obrat. Jak ale sám v rozhovoru vysvětluje, rozhodnutí věnovat se hudební produkci nebo si dokonce založit vlastní studio v něm zrálo mnoho let. Honza rád navštěvuje s kapelami různá nahrávací studia a každé kapele tak hledá prostředí, které jí nejlépe vyhovuje. V rozhovoru se zmínil o tom, že se raději učí od skutečných lidí než z tutoriálů na YouTube. Roky sbíral zkušenosti od zvukařů a producentů jako Amák Golden, Boris Carloff nebo Petr Michal a postupně si v hlavě skládal obraz toho, co v jednotlivých studiích nejvíc funguje. Když pak přišel čas vybudovat vlastní prostor, přesně věděl, co od něj očekává. Nechtěl velké komerční studio, ale funkční dílnu pro písničky, kde bude mít všechno po ruce a kde se bude moci soustředit především na hudbu. Filozofie malého produkčního studia Velkou část rozhovoru jsme věnovali samotnému studiu a nahrávací technice. Honza popisuje, proč vybíral konkrétní mikrofony, předzesilovače nebo monitory, ale zároveň několikrát zdůrazňuje, že mnohem důležitější než vybavení jsou zkušenosti a schopnost dostat z techniky maximum. Mluvili jsme o tom, s jakou představou studio zařizoval, co považoval za naprostou nutnost a co se naopak ukázalo jako důležité až během každodenního provozu. Vysvětluje také, proč nechtěl budovat velké studio. Létající studio je kompaktní prostor, kde má Honza všechno po ruce a kde se může soustředit především na vznik dobrých písniček. Zazní i několik čistě praktických rad: místo čtyř průměrných mikrofonů si podle Honzy raději pořiďte jeden opravdu kvalitní a naučte se s ním pracovat. Stejně důležité je dobře poznat akustiku svého prostoru. V podcastu si také poslechneme ukázku z jeho produkce – skladbu kapely T1M3LAND, na níž dobře ilustruje svůj přístup ke zvuku i k práci s interprety. Malá studia jako budoucnost hudební produkce Jedním z hlavních témat rozhovoru byla proměna způsobu, jakým dnes hudba vzniká. Bavili jsme se o tom, proč se stále více kapel přesouvá z velkých studií do menších domácích prostor a jaké výhody to přináší producentům i samotným muzikantům. Honza rozhodně nepatří mezi ty, kteří nad nástupem bedroom producentů lamentují. Naopak. Myslí si, že dnešní doba nabízí obrovské možnosti lidem, kteří mají chuť učit se a tvořit vlastní hudbu, aniž by museli projít klasickou cestou přes velká nahrávací studia. Řeč přišla také na slavné producenty i příběhy z hudební historie. Společně jsme se pokusili rozdělit hudební producenty do několika typů, povídali jsme si o svých oblíbených producentech z jednotlivých skupin a zamýšleli se nad tím, do jaké skupiny vlastně Honza patří. Nová epizoda je pohledem do zákulisí vzniku jednoho nahrávacího studia, ale také inspirací pro všechny, kteří přemýšlejí o vlastní cestě v hudební produkci. Říká se, že nikdy není pozdě na změnu a že dobré a trvalé změny se dějí po malých krůčcích, pomalu, ale jistě. Honzův příběh to podle mě skvěle ilustruje. Doufám, že pro vás bude stejně inspirativní, jako byl pro mě.

V desátém díle Producentské dílny pokračuji v sérii rozhovorů s mladými hudebními producenty. Tentokrát přijal pozvání Václav Švestka, čerstvý absolvent Ježkovy konzervatoře v oboru bicí nástroje. Zdá se, že o kvalitní bubeníky je v Praze stále nouze. Václav totiž pravidelně hraje hned v sedmi kapelách, což samo o sobě vypovídá o jeho muzikantských kvalitách i pracovním nasazení. Tentokrát jsme se ale nebavili o hraní na bicí soupravu, nýbrž o jeho producentské práci a o tom, jak přemýšlí nad vznikem nahrávek. S Václavem jsme se poznali v pražském studiu Andel Sound během kurzů pokročilého mixu a masteringu. Právě tam mě zaujal svými znalostmi i schopností velmi srozumitelně vysvětlovat specifika nahrávání bicích nástrojů. Jeho přístup vždy kombinuje technickou preciznost s kreativním hledáním zvuku, který nejlépe podpoří samotnou skladbu. V rozhovoru jsme si proto pustili ukázky z jeho producentské spolupráce s kapelou Kruh 19 a věnovali jsme se také jeho podílu na vzniku posledního alba kapely něco něco. Kontext písně určuje nahrávací techniku Jednou z vlastností, která je pro mě na Václavovi jako producentovi nejzajímavější, je schopnost převést atmosféru a význam skladby do konkrétních produkčních rozhodnutí. A teď nemyslím jen výběr mikrofonů nebo efektů, ale celkovou filozofii práce s kapelou. Ještě předtím, než začne řešit technickou stránku nahrávání, snaží se co nejlépe pochopit, co skladba pro její autory znamená. Právě z těchto rozhovorů pak vychází při hledání správného zvuku. Václav se netají tím, že má rád netradiční a experimentální zvuky. Zároveň ale zdůrazňuje, že originalita by nikdy neměla být samoúčelná. „Ne všechno, co nahrajete, musíte v té písničce použít," říká během rozhovoru. I to je podle něj součást producentské práce, umět rozpoznat, kdy je lepší upozadit svoje ego. Řeč přišla také na sociální sítě. Mluvili jsme o tom, jaký k nim má vztah, proč je využívá jako zdroj inspirace a jakým způsobem sleduje práci zahraničních producentů. Zmínil několik osobností, jejichž přístup ke zvuku i práci ve studiu je mu blízký a které ho dlouhodobě inspirují. Jak vznikala majonéza Významnou část rozhovoru jsme věnovali také albu majonéza kapely něco něco. Každého, kdo tuto nahrávku slyšel, pravděpodobně zaujal výrazný a velmi charakteristický zvuk bicích, za nimiž seděl právě Václav Švestka. Zajímalo mě proto, do jaké míry se podílel na albu nejen jako bubeník, ale také jako producent. Povídali jsme si o tom, jak vznikala finální podoba bicích stop, jak probíhala komunikace s ostatními členy kapely i jaké produkční zásahy byly pro výsledný zvuk alba nejdůležitější. Z alba jsme si pustili moji oblíbenou skladbu záporná postava, na které je dobře slyšet, jak tenhle specifický zvuk bubnů dokonale doplňuje celkovou atmosférou nahrávky. Dostali jsme se také ke spolupráci s písničkářským duem Kruh 19. Václav popisoval jejich první setkání i to, jak přistupoval k produkci jednotlivých skladeb na EP Noční tramvaj 93. Zajímavé bylo sledovat, jak se jeho producentský přístup mění podle charakteru písně a jak důležitou roli pro něj hraje vzájemná důvěra mezi producentem a kapelou. V závěrečné části rozhovoru jsme zabrousili i do techničtějších témat. Mluvili jsme o samplování bicích, o pluginech, které Václav nejčastěji používá. Výsledkem je rozhovor, který může být skvělou inspirací začínajícím producentům.

Po několika epizodách podcastu V producentské dílně, ve kterých jsem zpovídal etablovaná jména české hudební produkce, jsem se rozhodl dát prostor také mladší generaci a veřejnosti možná zatím méně známým producentům. První vlaštovkou byl minulý díl s Honzou Balcárkem a devátá epizoda na tuto myšlenku navazuje rozhovorem s hudebním producentem Michaelem Schnaubertem. Michael pochází stejně jako já z Brna, takže jsme se mohli potkat přímo v prostorách mého nahrávacího studia. Nenechte se ale zmást, Michael Schnaubert rozhodně není žádný začátečník. Má za sebou celou řadu zajímavých spoluprací, ať už s kapelou Ruworried, písničkářem Zapomělsem, zpěvačkou Marjari nebo se svojí vlastní kapelou prazdniny. Právě skladbu Spine od Marjari si můžete v nové epizodě poslechnout a dozvědět se podrobnosti o tom, jak písnička vznikala. Umělá inteligence Ze sociálních sítí, kde Michael aktivně působí, jsem věděl, že velkým tématem je pro něj umělá inteligence. Proto jsme ji v rozhovoru nemohli vynechat. Bavili jsme se o tom, jak se proměňovala role člověka v hudbě od pravěku až po současnost, o masivním nástupu AI v různých odvětvích i o tom, jakou roli dnes hraje v hudební produkci. Michael se na celou problematiku snaží dívat spíš pozitivně. Věří, že právě sterilita a generičnost obsahu vytvářeného umělou inteligencí mohou otevřít ještě větší prostor pro lidskou originalitu a autenticitu. Zatímco AI dokáže perfektně napodobovat průměr, člověk má možnost hledat vlastní jazyk, vlastní emoce a vlastní způsob vyjádření. V jednom ze svých instagramových videí Michael říká, že podobně jako fotografie kdysi osvobodila malířství od realismu a dala tak vzniknout impresionismu, může dnes AI osvobodit hudbu od posedlosti dokonalostí. Bedroom producent Michael je typickým příkladem takzvaného bedroom producenta. Hudbu rád nahrává doma v ložnici, míchá převážně „in the box", ale zároveň sbírá fyzický gear, syntezátory nebo vinyly. Vzniká tak zajímavý kontrast digitální generace, která zároveň hledá fyzický kontakt se zvukem a nástroji. Zatímco pro velký zvuk bicích si rád zajede do profesionálního studia, zpěvy, kytary nebo syntezátory často nahrává právě v bezpečném a intimním prostředí domácího studia. Výhodu v tom vidí hlavně pro samotné interprety: nejsou pod tlakem velkého studia a mají možnost mnohem přirozenější, rychlé a intuitivní komunikace s producentem. V době, kdy může hudbu vytvářet prakticky kdokoliv a kdy jsme zahlceni nekonečným množstvím obsahu, je možná důležitější než kdy dřív přemýšlet nad tím, co dělá hudbu skutečně lidskou. A právě o tom je celý tenhle rozhovor.

Osmou epizodu podcastu „V producentské dílně" jsme natáčeli v prostorech olomouckého Divadla na cucky. V centru historické Olomouce jsem si dal sraz s Honzou Balcárkem – producentem nové generace, který si během pár let vybudoval vlastní zvuk i silnou pozici na české popové scéně. Povídali jsme si o cestě od YouTube tutoriálů až po zahraniční studia, o hledání vlastního rukopisu i o tom, jak do hudební produkce vstupují nové technologie včetně umělé inteligence. Cesta z Nového Jičína až do Real World Studios Honza Balcárek, alias Johny Rainbow, je mladý a úspěšný hudební producent, jehož životní příběh by klidně mohl být námětem na netflixový biografický film. Příběh kluka z malého českého města, který se během několika let vypracoval mezi producenty spolupracující s předními českými popovými interprety a dostal se s nimi i do zahraničních studií. Honza na mě nedělal dojem „velkého slavného producenta". Zachoval si přirozenou skromnost a pokoru, ale zároveň dokáže velmi přesně pojmenovat svoje silné stránky, které mu otevřely cestu k české hudební špičce. Producent nové generace Honza je zástupcem generace, která vyrostla na YouTube tutoriálech. Bavili jsme se o tom, koho sledoval, od koho se naučil nejvíc a jak se vyznat v nepřeberném množství dostupného obsahu. Probrali jsme jeho začátky i první spolupráce. Zajímavé je, že měl už od začátku poměrně jasno, kudy se chce vydat. Nechtěl být technikem nebo „nájemným" zvukařem, ale producentem s vlastním názorem a vlastním zvukem, který dokáže do projektů vstupovat kreativně. Dostali jsme se také k tomu, co já vnímám jako jeho „signature sound", a jak vlastně vzniká. Umělá inteligence – nástroj, nebo hrozba? Velkým tématem byly samozřejmě technologie. Řešili jsme rozdíly mezi prací a vybavením studií v Česku a v Anglii, otevřeli jsme věčný souboj hardwaru a pluginů a mluvili jsme i o tom, jak se Honza dívá na nástup AI v hudební produkci a jaký podle něj bude mít vliv na jeho profesi. Při editaci téhle epizody jsem měl pocit, že naše povídání plynulo naprosto přirozeně, bez zbytečných póz. Bylo v něm cítit nadšení pro hudbu i respekt k řemeslu a kapelám, se kterými spolupracuje. Pokud vás zajímá, kam se dnes posouvá hudební produkce a jak o ní přemýšlí mladá generace producentů, tenhle díl by vám neměl uniknout. Tento podcast mohl vzniknout také díky finanční podpoře OSA, děkujeme.

Hudba je zdrojem radosti i tlaku. Na panelové diskuzi Hudba a duševní krize: jak tvořit a nezbláznit se jsme společně mluvili o tom, jak zvládat vyčerpání, úzkost nebo tvůrčí bloky a přitom neztratit motivaci, rovnováhu a radost z tvorby. Cílem bylo nabídnout otevřený prostor pro sdílení zkušeností i praktických tipů – s respektem k tomu, že krize je často přirozenou součástí cesty. Terezie Kovalová, Jakub König a Sebastian Jacques sdíleli své silné osobní příběhy, které ukazují různé tváře zranitelnosti i odolnosti: kdy „už to dál nešlo", co je tehdy podrželo a jak dnes poznávají signály přetížení. Mluvili o vztahu k publiku i k vlastnímu tělu, o návratech na pódium, o trémě, panických atakách i o chvílích, kdy hudba doslova léčí. Zaznělo, že udržitelné tvoření znamená pečovat o sebe i o vztahy, umět říkat „ne" a vracet se k důvodu, proč hudbu děláme.  Psychiatr a terapeut Jan Audrlický do debaty vnesl rámec principů zotavování (CHIME) a posttraumatického růstu: naděje, identita, smysl, posílení a propojení s lidmi, kteří nás drží. Nabídl konkrétní postupy pro práci s úzkostí a tělem (dech, uzemnění, „bezpečné místo", návratové rituály po koncertě) i přístup k „vnitřnímu kritikovi" jako k energii, se kterou lze vést dialog a proměnit ji ve spojence. Téma změněných stavů vědomí jsme uchopili bezpečně a prakticky – hudba sama může být léčivou branou do flow, pokud ji umíme integrovat zpět do každodennosti. Z panelu si odnášíme i jednoduché, každodenní opory: malá psychohygiena namísto velkých plánů, „síť podpory" (blízcí, kapela, komunita, případně terapeut), rituály, které uzemňují před a po hraní, a vědomé připomínání momentů, které se povedly. Podstatná zpráva pro každého muzikanta i hudebnici: nikdo v tom není sám – a existují cesty, jak tvořit laskavěji k sobě. Děkujeme všem panelistům za mimořádnou otevřenost a odvahu – a také publiku za bezpečný prostor, který jste společně vytvořili. Osobně děkuju i své spolumoderátorce Anně Marii Schorm za podporu, cenné připomínky a zápal pro věc. Pokud jste nemohli dorazit, můžete se podívat na celý záznam. Velké díky patří Jakubu Novému a SAI za finanční podporu a Kytary.cz, jmenovitě zejména Daně Konrádové za podporu a produkční zázemí a Mártymu Novotnému a Jimmymu Pudovi za videozáznam.

Zpěv je vyjádřením sebe sama i emocí v písni. Zpěv je energie. Síla. Propojení. Zrcadlo vnitřního já. Zábava. A bez ohledu na to, co říkaly vaše postarší učitelky během hodin hudební výchovy, zpívat se může naučit každý. Ať už jste muzikanti, co se chtějí zlepšit, anebo sprchoví zpěváci, všechno jde. Jde jen o to rozhodnout se… a vytrvat. Poslední epizoda Podcastu Frontwoman se věnuje právě zpěvu a všem jeho stránkám, které jsme probraly s Beego – zpěvačkou, vokální koučkou, a také zakladatelkou a majitelkou školy Singing Is Fun. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-17-najdete-svuj-hlas

Mutanti stále hledají východisko a svolávají radu starších. Na novém albu kapely nesoucí právě název Rada starších zase o něco hlouběji pronikneme do jejich pestrého světa a zjistíme, že se mění nejen svět kolem nás, ale měníme se i my samotní. V symbolické radě najdete např. Kata z Prago Union, Sifona z WWW Neurobeat nebo Tata Bojs. S Jiřím Konvalinkou se také podíváme na to, na jak ostré hraně se Mutanti pohybují. Rozhovor o komfortních zónách. V nových písních se Mutanti soustředí na témata stárnutí a pocit, že svět už není „jejich", a tak hledají způsob, jak se v něm orientovat. Řekl bych ovšem, že jde spíš o uvědomování si své dospělosti a přijetí faktu, že život má své fáze, kterým se nelze vyhnout. A to vše ukazuje jen jedno – Mutanti vyspěli jak hudebně, tak lidsky, a Rada starších je proto doposud jejich nejsilnější album. Mutanti hledaj východisko jsou rapový kabaret na hraně apokalypsy: Jan Vejražka se v textech vtěluje do postav, které byste raději nepotkali, a Jiří Konvalinka jim staví syrové beaty, kde se disco, rap i elektro lámou do bizarních příběhů. Od vánočního vtípku dvou spolužáků z DAMU (2010) se projekt proměnil v jedinečný fenomén české scény, který paroduje macho rap, zároveň se od něj ostře odlišuje a nabízí temně zábavnou alternativu. Na kontě mají čtyři alba (Můj bůh září do mých temnot – černoch, 2015; PLSCVTGTUAUVGTU, 2016; Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele, 2020; Puma, 2023), chválu kritiků i pověst kapely, která „chrlí kaskády slov a rytmů" a „nepřipomíná nic, co se na české scéně právě odehrává". Kromě Mutantů se Jan po odchodu z pozice uměleckého šéfa v divadle Lampion v Kladně aktuálně věnuje rodině, učení na waldorfské škole a produkci v kulturním domě v Kralupech nad Vltavou. Jirka skládá hudbu pro divadlo, film a tanec (mj. Národní divadlo, projekt Planeta B).