Intro

Roman Radkovič přišel do ústavu v dospělosti a na pobyt ve velké instituci plné neznámých lidí si zvykal jen pomalu a těžko. Neměl si tam s kým povykládat. Několikrát se odhodlal k útěku a nebýt kamarádů, kteří ho nakonec přiměli zůstat, možná by se dodnes toulal po kopcích a lesích Vysočiny. Byli to kamarádi, kdo Romana přesvědčili, aby neodcházel, protože oni ho přece potřebují. Kromě přátel, kteří Romanovi rozmluvili plán na útěk, mu život v ústavu ulehčuje i vlastní umělecká tvorba. Po večerech, když ostatní v ústavu spí, píše básně a písňové texty, a skládá písničky, které je ochoten zahrát a zazpívat každému, kdo je ochoten poslouchat: „vychovatelkám“ a „klientům“ v ústavu, přátelům u ohně, a nebo, doprovázen noisovou kapelou Roman Radkovič Collective, návštěvnicím a návštěvníkům koncertů a festivalů alternativní hudby. Každému, kdo je ochoten naslouchat, je Roman připraven zazpívat o křehkém světě, který se může každou chvíli rozpadnout pod tíhou válek, násilí a ekologických katastrof, kterému možná nezbývá mnoho času, ve kterém ale přesto zůstává naděje. Naděje, že Sandokan nakonec přeci jen zvítězí, Drákula zatančí svůj poslední tanec a děti se už nikdy nebudou muset bát.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Fotografie rodičů a sourozenců, keramické busty řádových sester, svaté obrázky i pár starých holínek, ve kterých kdysi přišel do ústavu, posloužily Jaroslavu Stránskému jako osnova životního příběhu a plán cest na místa, na která se chtěl vrátit. Ačkoli tam v dětství zažil „hrozné“ věci, chtěl navštívit rodný a babiččin dům a zajít na hrob rodičů. Díky Životním příběhům mohl na cestu přizvat svoje sestry, které jinak nemá možnost vídat, a spolu s nimi navštívit i další příbuzné, aby mu pomohli jeho vyprávění doplnit. Jarda cestuje rád a všechna pracovní setkání výzkumné skupiny spojuje s dlouhými vycházkami po pamětihodnostech. Jedna z jeho oblíbených tras vede do Štěkně na Strakonicku, kde po odchodu z Maxova žije Hedvika, řádová sestra, které „se chytil hned“ poté, co do maxovského ústavu přišel. Byli přibližně stejně staří, spojovalo je nucené vystěhování do zdevastovaných Sudet a nezbylo jim, než se společně snažit, aby v opuštěných budovách vznikajícího ústavu sociální péče mohli žít co nejlépe. Jardovo vyprávění o konkrétních podobách osobních a občanských přátelství vyzývá ke spekulacím o takových verzích přátelství, které by lidem v potížích umožnily žít jinde než ve vzdálených a odloučených ústavech.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Věci, které dnes řada z nás považuje za samozřejmoou součást života – dobré rodinné vztahy, vlastní domov, zaměstnání nebo možnost svobodného rozhodování – si Josef Šopík musel tvrdě vybojovat. Namísto rodiny, která by mu poskytla jistotu a zázemí, se musel již od útlého věku vyrovnávat s životem v ústavech. Namísto vzdělání a profesionální sociální práce pro něj český vzdělávací a sociální systém měl jen ponižování a nesmyslné kruté tresty. Namísto podpory a porozumění se mu od okolí dostalo jen podceňování a vytěžování. Navzdory všem těmto překážkách a těžkostem se Josefovi podařilo opustit ústav a přestěhovat se do chráněném bydlení, navázat vřelý vztah se svou sestrou, najít si přátele i dobré zaměstnání. Ani nyní nemá rozhodně v plánu se na cestě za splněním svých životních cílů zastavit – čeká ho zápas o navrácení svéprávnosti, chce si najít vlastní bydlení a jednoho dne by rád uzavřel manželství a měl děti se svou vysněnou partnerkou. O svých krušných začátcích – zejména o špatném zacházení, jehož se mu dostalo  v dětském domově ve Vřesovicích – nejprve nechtěl s kolegyněmi a kolegy z projektu Životní příběhy za lidská práva mluvit. Nakonec se však rozhodl přinést o nich svědectví a zároveň podniknout právní kroky vedoucí k potrestání viníků. Veřejnosti chce vylíčit, co by se podle něj už nikdy nikomu nemělo stát.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Když jako mladá dívka nemohla už Věra Kovalčíková doma vydržet, obrátila se na stát. Napsala úřadům s nadějí, že jí pomůže sehnat práci, aby se mohla osamostatnit. Úřady ji ale označily za práceneschopnou a její cesta vedla do ústavu sociální péče umístěného v jednom z moravských zámků. S řádovými sestrami tam pak desetiletí pracovala v prádelně, v kuchyni, v ústavním hospodářství, nebo na polích JZD. „Lítala po zámku  jak zběsilá“ a chtěla se učit nové věci. Ke studiu se nabízela znaková řeč, kterou se mezi sebou dorozumívaly starší chovanky ústavu. Znakovat se od nich naučila při práci v dílně, kde společně šily a vyšívaly. Věře je dnes 72 let a divoká a zvědavá je pořád. Už deset let žije s přítelkyní v chráněném bytě nedaleko zámku. Do zámku se nikdy nechce vrátit. Ráda by dožila v bytě na vesnici. Před tím ale ještě jednou napíše úřadům. Tentokrát s tím, aby jí vrátily svéprávnost.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Miloš Šandera neměl lehký život. Krátce po narození ho matka umístila do kojeneckého ústavu, aby ho ochránila před násilnickým otcem, a v ústavech sociální péče a různých léčebnách pobývá celý život. Před traumatizujícími zážitky ho to neuchránilo. Při řídkých návštěvách v rodině byl vystaven týrání a v ústavech se opakovaně dostával do konfliktů. Odborníci na péči o osoby s „problematickým chováním“ na něm vyzkoušeli snad všechny „léčebné“ prostředky, které měli k dispozici, včetně „koňských“ dávek utišujících psychofarmak a apomorfinu, jímž ho zkoušeli zbavit závislosti na nikotinu.Ani bolestné zážitky ani intenzivní „léčba“ však Miloše nezlomily. „Neodnaučili mě to,“ říká s hrdostí, „kouřím pořád, až doteď“. Cigarety však nejsou jedinou věcí, které si Miloš nenechal vzít. Vedle vášně pro kouření ho naplňují také vzpomínky na lidi, kteří se k němu v životě chovali hezky, péče o blízké osoby, které jsou na tom stejně nebo hůře než on, láska ke zvířatům a živý zájem o věci „tam venku“, za zdmi ústavu. Rozpoznat v Milošově příběhu pozitivní tóny není jednoduché. Komu se to podaří, uslyší melodii nebývalé krásy a něžnosti. Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK.

Do dětské psychiatrické léčebny Opařany se Karel Čacký dostal po smrti své matky. Strávil tam polovinu dětství a ke své rodině se už nikdy nevrátil. Jeho optimismus a víra v existenci vlastního místa ve světě zůstaly přesto nezlomeny. Nejprve si své místo našel v kotelně ústavu v Horním Maxově, kam z Opařan odešel v patnácti letech a na jehož chodu a údržbě se svou prací v následujících desetiletích podílel. Poté, co ústav prošel modernizací a kotelna byla zrušena, začal si budovat vlastní útočiště, malý zahradní domek stojící na ústavních pozemcích. Domek obklopuje sad, který brzy vydá první plody. Karel by se o ně rád podělil s rodinou, k níž přes léta odloučení chová vřelé vztahy, s blondýnou, o které se mu zdává, a možná i s orangutany, o nichž pojednávají jeho písně.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Bohuška Jablonická nabídla kolektivu Životních příběhů odvážné scénáře a taktiky, které pomáhají vyrovnat se s opuštěním, odmítnutím, diskriminací a jiným bezprávím. Zkušenost malého děvčete, které  „muselo jít z domu“ a ve všech ústavech zažívalo pocit, že není na správném místě, proměnila v bojovnou péči o lidi a zvířata s podobným osudem. Ač nerada, začala v sedmnácti letech hledat svoje místo  v jednom z ústavů v malé jihomoravské obci. Pracovala v ústavním hospodářství, i na „jezeďáckém“, starala se o ty, kdo to potřebovali. Sama sebe pohřbila, aby obnovila rodinné vztahy, a dokázala vytvořit přátelství na celý život. S jednou ze svých přítelkyň a s kocourem Vaškem teď bydlí ve vesnici v bytovce a pro darebáky, kteří ubližují třebas i vzdálenějším blízkým, a nebo je opouštějí ve chvíli, kdy někoho potřebují, nemá pochopení.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Vlasta Bouška měl od samého začátku projektu věnovaného životní zkušenosti lidí z ústavů jasno, co chce svým posluchačkám a posluchačům sdělit: že svět mimo zdi ústavů existuje a že pokud má člověk dost odvahy, je možné se do něj dostat. Chráněné bydlení, kde dnes bydlí, je pro Vlastu mnohem lepším místem pro život než různé „domovy“ a „léčebny“, ve kterých v průběhu života pobýval. Na rozdíl od ústavů, v chráněném bydlení může jít člověk ven, kdy se mu zachce, může si najít zaměstnání a může relativně svobodně navazovat vztahy s okolím. Vlastův život však také poznamenalo obvinění, s nímž se pro něj pojí pocit hluboké křivdy. Způsob, jakým sociální, zdravotnické a soudní instituce našeho státu s Vlastou zacházely v nejtěžším období jeho života, vypovídá cosi podstatného nejen o režimech sociální a zdravotní péče a platných soudních procedurách, ale také o vztahu velké části společnosti k věcem, které jsou komplikovanější, o něco méně zřetelné a jednoznačné, než bychom si přáli.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Podcast Koho by to zajímalo je společným projektem české dokumentaristky Brit Jensen a výzkumného týmu projektu Životní příběh za lidská práva. K jeho klíčovým členům patří lidé, kteří strávili dlouho dobu v ústavech a mají tak bohatou zkušenost s nedobrovolnou institucionalizací, totalitními organizacemi a marginalizací. Příběhy, které vypravěčky a vypravěči přinášejí, ale zdaleka nejsou jen o utrpení a útlaku. Vypravěči a vypravěčky naší podcastové série nejsou oběti. Jsou to především lidé hledající důstojný způsob života tváří v tvář mimořádně obtížným životním podmínkám. Otázka „koho by to zajímalo?“, položená jednou z vypravěček, je tak zároveň výzvou ke změně: pokud nás snaha lidí z ústavů o důstojnější život opravdu zajímá, můžeme udělat něco, abychom jim v jejich úsilí napomohli?Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com)