Počítám do tří!

Jak podpořit děti, aby se cejtily spokojeně ve vlastním těle?Dnes se opět podíváme na téma VZTAHU. Tentokrát vztahu k vlastnímu tělu. Jsem dost HEZKÁ*Ý? HUBENÁ*Ý? SVALNATÁ*Ý? Jsem DOST – taková*ý, jaká*ý jsem?Asi tušíte, že se to bude dotýkat vlastní SEBEHODNOTY. To, jak jsme se sebou spokojení, se utváří v konfrontaci s prostředím, ve kterém vyrůstáme. Se sebehodnotou se nerodíme. Sebehodnotu si budujeme tím, že dokážeme ustát výzvy a projít náročnými situacemi. Důvěru v sebe si budujeme díky využívání vlastních schopností, podpoře nejbližších i pozitivnímu feedbacku okolí.Mají nás rodiče rádi takové, jací jsme? Nebo máme pocit, že jsou s námi neustále nespokojení? Jak se u nás doma řeší tělo? Co o svým vzhledu říkají naši rodiče? A co říkají nám?„Ty ses nějak spravila.“„Podívejte na ty faldíky. To je ale buřtík.“„Najez se! Jsi jenom kost a kůže.“„Jak to vypadáš? Takhle chceš jít ven?“Asi už víme, že podobné komentáře nikomu nepomáhají. Naopak, dlouhodobé studie ukazují, že děti, kterým se v rodině posmívají kvůli váze nebo je tlačí do diet, mají v dospívání častěji problémy s jídlem, které mohou vést až k poruchám příjmu potravy.Říkáme si tedy, že je lepší tělo vůbec nekomentovat. Znamená to ale, že každá zmínka o těle je špatně? Nebo že bychom se měli vyhnout i pozitivním pochvalám?V této epizodě se podíváme na to, co dělat, když o sobě děti říkají, že jsou hnusné nebo mají velké břicho. Jak nereagovat z místa paniky, ale z místa zájmu, abychom se na ně dokázaly dobře napojit a provést je emocemi, které zrovna prožívají. Nejhorší varianta je udělat z toho vážné téma rovnou s návodama na diety a cvičení. Nejdřív potřebujeme zjistit, co je za tím.A nemysleme si, že se toto téma týká jenom holek. Kluci to řeší taky. A nejen svaly a sixpacky. V předpubertálním období navíc pro děti začíná být důležité i to, co schvaluje jejich sociální skupina. A taky na ně budou útočit různé aktuální trendy. Heroin chic. SkinnyTok. Looksmaxxing. Počítejme s tím a mluvme s dětmi tak, aby věděly, že žádnému bizarnímu trendu nikdy stačit nebudou. A že každý trend má svoji expirační lhůtu. Co bude pak?Řeknem si, jak se vyrovnat s fyzickými změnami našich těl po dětech a jak hledat cestu ke spokojenosti se sebou. Snadno se říká, ať se máme rády takové, jaké jsme, ale realizace téhle zlaté rady je poněkud složitější.Nakonec proberem i to, kdy je vhodné umožnit dětem úpravy vlastního těla, ať už jde o make-up, lakování nehtů, barvení vlasů, nebo kérky a piercingy.Celý rozhovor (81 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

A je to tady. Asi nejtěžší téma, které jsme v podcastu měly. Na konci s tečkou černého humoru.Ale protože je smrt součástí našich životů, děti se nás ptaj a taky na setkání s konečností života reagují různými emocemi nebo změnou chování, rozhodly jsme se to pro vás zpracovat. Na konci najdete i seznam zdrojů a organizací, kam se obracet v případě potřeby.Smrt je součástí většiny pohádek. Skoro všechny princezny jsou bez mámy. Karkulku s babičkou sní vlk (a pak „vstanou z mrtvých“). Simba zažije smrt vlastního otce. Nemo přijde o maminku. Tarzanovy rodiče zabije levhart. Vaianě umře babička.Jak toto zobrazování smrti v pohádkách působí na děti? Je vůbec vhodné, aby to bylo součástí příběhu? A co je učíme tím, že smrt se dá zvrátit aktem odvážného hrdiny nebo pusou z pravé lásky? Zhruba do 4.–6. roku věku je uvažování o existenci a konečnosti velmi fantazijní. I když o smrti poslouchaj nebo vidí její zobrazení v pohádkách, zatím si dost dobře neumí představit, co to znamená „navždy“. Smrt vnímají jako přechodný a vratný stav, který navíc mohou ovlivnit silou vůle.Malé děti v příbězích potřebují zázračnej zvrat. Je to naděje, že se něco hroznýho může v dobro obrátit. Aby měly důvěru, že svět je bezpečný místo, potřebují zažít happy end. Až kolem 5.–6. roku děti začínají chápat, že smrt je konečná. Konečnost poznávají postupně skrz malé ztráty: rozšlápnutého šneka, uschlou kytičku nebo smrt morčátka. Všechny tyhle situace jsou příležitostí k otevření debaty o umírání a loučení se s něčím, k čemu máme vztah.V tomto období můžeme očekávat velké emoce i spoustu otázek. Abychom tímto tématem děti provedli, můžeme si pomoct doporučenými knížkami od organizace Cesta domů.Jak ale reagovat, když dítě se slzami v očích říká: „Mami, já nechci, abyste s tatínkem umřeli!“? Nechceme je vyděsit, ale ani jim lhát. Jednou přece umřeme všichni a nikdo z nás neví, kdy se to stane.V této epizodě se podíváme na to, jak s dětmi mluvit o tom, že nám umírá někdo blízký, a jak jim pomoct se s ním patřičně rozloučit. Kolik toho s nimi sdílet a jakou formou? Brát je do nemocnice? A na pohřeb?Největší výzvou však může být něco úplně jiného. Hrozně moc bychom si přály být pro děti dobrými průvodkyněmi, avšak odchod blízkého člověka je situace, kdy samy nejsme v kondici. Děti nás mohou vidět ve stavu, ve kterém nás ještě neviděly, a teď jsme to zrovna my, kdo bude potřebovat průvodce. Pokud jsme doteď nepředaly štafetu a dělaly všechno samy, teď je čas. Řekneme si, co dětem pomáhá, když rodina truchlí, a taky proč se některé děti o smrti nechtějí bavit. A taky jak pomoct kamarádce, které umřel někdo blízký, nebo co můžeme udělat pro sebe při ztrátě miminka. 🕊️Celý rozhovor (82 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Ze začátku, když jsme ještě s dítětem v symbióze a nevstupujou do toho další vlivy, se nám možná docela dobře daří naplňovat všechny jeho potřeby a snižovat míru frustrace a zklamání, která by mohla ústit do velkých emocí až hysteráků.To se ale rychle změní, když se dítě začne dostávat do střetu s realitou v rámci širší rodiny, na kroužku, na dětském hřišti, ve školce i ve škole.To jsou místa, kde dítě začíná budovat vztahy s vrstevníky nebo dalšími dětmi, které dost často fungují jinak, než je naše dítě zvyklé z domu a z kontaktu s námi.Najednou začne zažívat odmítnutí, zradu, zklamání, boj o moc, nátlak i fyzickou či slovní agresi. Jak dětem pomoct tyhle situace zvládat a co můžeme jako rodiče dělat pro to, aby nepřišly o všechny kamarády nebo neskončily v blbý partě? Není to vůbec snadné. Často je totiž téma kamarádských vztahů křehké a bolavé i pro nás. A to zejména tehdy, když jsme se sami potkali s odmítnutím, nepřijetím nebo ztrátou, kterými nás nikdo dobře neprovedl a nepodpořil.V této epizodě si řekneme, co dělat, když se dítě dostane do střetu s kamarády. A taky co dělat, když se mu něco děje tam, kde my nejsme, třeba ve školce nebo ve škole.A když je to dítě dlouhodobě víc rozbité, pojďme zjišťovat, jak to vypadá ze strany rodičů druhých dětí nebo jiných dospělých, kteří jsou s dětmi tehdy, když my ne. Funguje to líp, když do toho jdem bez útoku a se zájmem. Jdem zjišťovat informace, ne jim to vyčítat.Co dělat v situacích, kdy na hřišti zaútočí cizí dítě na to naše? A co když je to naopak?Ta blbá varianta je, že jsme daleko a křičíme. To křičení nezklidňuje nervový systém, jen zvětšuje pocit ohrožení. Podíváme se na to, jak můžeme reagovat, abychom zvýšili bezpečí všech stran.Další konstalace, na kterou se potřebujem podívat jsou TROJIČKY. Když jsou kamarádi nebo kamarádky ve trojici, často jedno dítě zůstane stranou. Když je jedno dítě z party odstrčené nebo se chce přidat později, nefunguje chodit za nima a prosit o zapojení, ale funguje spíš začít dělat něco podobného kousek od nich. Děti, které si spolu hrajou, totiž chrání to, co spolu vybudovaly.Chceme, aby si z toho dítě neodneslo, že samo není dost nebo že ty ostatní děti jsou hrozný.Co když je naše dítě v kolektivu úplný otloukánek?Nebo na něho mají kamarádi či kamarádky špatný vliv?Proč děti vstupují do blbých vztahů a jak tomu předejít?Řekneme si, co v tom všechno může být, a taky to, že nemusíme hned panikařit a hledat nový kolektiv a vhodnější kamarády. Pojďme spíš zkoumat, co za tím je, a pomoct jim posílit vlastní identitu. Doprovodit dítě, aby samo přišlo na to, co se v tý partičce děje, a případně si dokázalo říct, že mu to za to nestojí. A zároveň mu pomoct budovat i alternativy. Celý rozhovor (72 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Tušíte správně, že toto je náš nejsprostější díl, jaký jsme doposud vydaly. A protože jsme vám nechtěly vypípat díru do hlavy, tak doporučujeme přizpůsobit prostředí, ve kterém budete podcast poslouchat.Ano, toto varování je zejména pro vás, kdo řešíte excesivní užívání sprostých slov u vašich dětí a nechcete jim ještě víc obohatit slovní zásobu. Tak disclaimer bychom měly a teď co vás v této epizodě čeká… V různých sprosťárnách a vulgarismech naších dětí potřebujeme rozlišovat jestli je to nevhodný výraz směrující na nějakou věc či situaci a nebo se jedná o zraňující zbraň namířenou na živou bytost. Jestli dítě říká “vypíčený talířek” nebo “jseš zmrd”. To, proč děti používají sprostá slova, může mít milion důvodů. Dost to bude souviset s věkem, situací, emočným rozpoložením či nenaplněnými potřebami.Než začneme s kázněním “takhle mluvit nebudeš!”, pojďme se v prvním kroku podívat, co je za tím. 👉 Často cílem dítěte není pomocí vulgarismů někoho zranit (ačkoli to zraňuje).👉 Děti někdy nechytnou, jak velký náboj některá slova mají a zkouší jejich sílu.👉 Zároveň i prostřednictvím sprostých slov objevují a okoušejí sociální hranice.👉 A nebo jim naše reakce sytí potřebu pozornosti či moci.Když se nám to podaří rozklíčovat, můžeme dítě dobře podpořit v místě té nenaplněné potřeby, aby si jí pak nemuselo dosycovat nadávkami. V této epizodě si rozebereme několik příkladů k tomu, abychom pochopili, co může být za tím, že dítě mluví vulgárně a taky si řekneme, jak reagovat, aby to nebylo pro dítě zostuzující a zároveň to padlo na úrodnou půdu. ❓Jak dětem vysvětlit, že nadávky mají nějaký dopad?❓Že někdy přijatelné jsou a jindy nejsou?❓A jak jim pomoci napravovat přešlapy spojené s nadáváním jiným lidem?Povíme si, co funguje v různých situacích a s různými dětmi. Jestli a kdy je dobré nadávky ignorovat. I tady bude klíčový timing - connection before correction.U menších dětí bude fungovat přesměrování, starší děti budeme potřebovat procesem trochu provést.Nakonec si pojďme narovinu říct - naše děti budou mluvit sprostě i když uděláme všechno správně.Potřebujeme tomu ale dávat dobré hranice a pravidla.Celý rozhovor (58 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Taky vás překvapilo, jak se váš život změnil po narození prvního dítěte? Že všechno, co jste předtím budovaly, svoji osobnost, koníčky, pracovní dráhu, bylo najednou pryč? Pamatujete ještě na to, jak jste se cítili ty první měsíce? Možná se dokážeme dost dobře připravit na rodičovství prakticky a zajistit všechny technikálie potřebné pro péči o dítě. Na co se však připravit nedokážeme, jsou všechny ty pocity a stavy spojené s tím, že je tady nová bytost, která je na nás kompletně závislá a stáváme se strojem (a ultimátním zdrojem) pro zajišťování jejích potřeb. Ztrácíme svobodu a autonomii. Ztrácíme samy sebe a stáváme se neviditelnými. Co vlastně reálně od mateřství očekávat? A jak se vyrovnat se ztrátami, které přinese? Naše blízkost, přítomnost a konání zklidňuje nervovou soustavu našeho miminka. Není tedy divu, že sa prvé roky upozaďujeme a u toho ztrácíme svoji vitalitu, jiskru a šmrnc. Jak se ale stane, že jsme z toho celého období rodičovské tak strašně vyřízené? Nejde jen o emocionální a fyzickou zátěž, ale taky o tu mentální.Jak jsme dlouho doma s dětmi, tak se nám nějak plíživě postupně do portfolia dostane množství další práce, ke které jsme se původně vědomě neupsaly. Spadl nám do klína trojboj: děti, prádlo, žrádlo i s bonusem dalších povinností. Podíváme se na to, co je pravdy na tom, že se ženám na mateřské snižují kognitivní schopnosti a že se o nás někdy říká, že máme “mlíko v hlavě”.Vrátí se to někdy zpátky do normálu? Další výzvy přicházejí, když nám děti odrůstají a začínají vylétat z hnízda. Ne až po pubertě, ale třeba jen do školy. Najednou přijde smutek, lítost i truchlení za tím, co bylo a už se nevrátí. Jak to, že jsme to miminovské období nedokázaly víc ocenit, když byly děti malé? A jak se s tím rozloučit a dobře to odtruchlit?Jako společnost máme malou dovednost dobře uzavírat etapy, dobře ukončovat. Strašně rychle to pofrčíme a pak je nám to líto.Málo slavíme konce, kde můžeme vidět, co jsme získali a oplakat co ztrácíme, aby nám zbyla kapacita začínat dobře to další. Potřebujeme takové dožínky pro každou etapu života!Je vám líto za tím, co jste v mateřství nestihly? Mateřství je strašně obohacující, ale taky svazující.Když jsou děti malé, tak na mnoho věcí nedosáhnem. A i když online najdeme spoustu inspirace, co všechno bychom mohli s dětmi dělat, nejde to stihnout všechno. A někdy nejde stihnout vůbec nic.V této epizodě se podíváme na to, co nám mateřství vzalo, co nám dalo a jak s tím dál naložit. Celý rozhovor (80 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Co s tím našim dítětem je, že na nás pořád útočí? A jak se postarat o to, aby neubližovalo svému zranitelnějšímu sourozenci?Často se ptáte na dětskou agresivitu. Kopnou. Kousnou. Něco po nás hodí. Jakoby z ničeho nic. V jednu chvíli si hrají a pak se v sekundě promění v “neúprosného zabijáka”. Wtf?!My se ještě jakž-takž dokážeme ochránit, ale co dělat, když takhle starší dítě vyjede na miminko? Chceme, aby měli spolu děti vztah. Nezakazujeme kontakt a dotyky. Avšak totálně nás děsí, jak rychle se od něžného hlazení dokáže dostat do škrábání. Nemáme šanci to zastavit dřív, než se to stane. Dokonce to někdy přichází až po pár měsících, kdy to mezi nimi bylo skvělý.Co je za tím? Jak tomu předcházet? A co dělat ve chvíli, kdy se to děje?V druhé epizodě Q&A se podíváme na vaše nejčastěji se opakující dotazy ohledně dětské agresivity a sourozeneckých šarvátek.Proč se ani starší sourozenci skoro nesnesou? A co dělat, když se naše náctileté děti mlátí do krve?Tato epizoda je předskokanem naší páté série, kterou odstartujeme 10. září 2026. V rozšířené verzi ji najdete na našem ⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠ a ⁠herohero.co/pocitamdotri⁠ pod záložkou BONUSY.Děkujeme, že se i nadále zajímáte o to, jak tu výchovu nedělat hovadsky. 🙆⁣🙆🏻‍♀️

Souvisí strategie HODNÉ HOLKY se společenskými očekáváními, nebo je to reakce na trauma způsobená autoritářskými rodiči? A nebo je v tom ještě něco jiného? A můžeme našimi výchovnými postupy předejít tomu, aby z našich holek vyrostly ženy, které ustupují všem na úkor sebe? 👀O tom jsme si povídaly na živém vystoupení našeho podcastu v rámci Letní podcastové scény. Podívaly jsme se na deset znaků PEOPLE PLEASERS a rozebraly několik situací, kdy je pro nás těžké nastavit si vlastní hranice a říkat druhým ne. 🙂‍↔️Jak v tom podpořit naše děti? Máme zasahovat, když ustupují druhým a plní jim jejich přání, nebo to může být v něčem kontraproduktivní? 🙏Nemyslime si však, že se tento scénář týka jenom holek. Existují i empatičtí, citliví, na druhé se dobře naciťující a rozdávající se HODNÍ KLUCI. I pro ně může být challenge nespadnout do extrémů svých darů. 🫠Čeho se však obáváme trochu víc je, aby naši kluci neskončili v útrobách manosféry. Aby jejich vitalita, živelnost a bojovnost nevedla k přehnané tvrdosti a páchání trestných činů. 💪Jak je dobře životem provádět, aby z nich nebyly totální hovada? Řekneme si, co může klukům pomoci nehledat svoji identitu v skupině Andrewa Tatea a jemu podobným. A jak zařídit, aby patřily spíš k nám, než k Andrewovi a podobným hovadům. 🧐Všechny naše epizody v kompletním rozsahu i s bonusovými materiály najdete na našem herohero a forendors. 💙Vlaďka má pro vás navíc na jakvychovavat.cz webináře Jak vychovávat HOLKY a KLUKY a nezbláznit se. Tam se k tématu dnešního živáku dozvíte, jak nejlíp na ně. S kódem “léto” je budete mít za příjemnější cenu. 🌸

Taky se vám stává, že se lidi na ulici tváří, jakoby nikdy neviděli děti? Nebo často narážíte, že vaše širší rodina ví jen málo o vývoji dětí a nevěří na žádné diagnózy? Nejste samy!Lidi často vidí křičící dítě a řeknou si, že to je rozmazlený spratek. Ta vaše (nezvládnutá) výchova. A to ani nemusí být dítě neurodivergentní. Jak v takových případech vysvětlovat okolí, co se s dítětem děje a proč se chová tak, jak se chová? Nemusíme se omlouvat. Fakt ne. To, co funguje, je lidi edukovat. Potřebujeme světu pomoci přeložit svět našeho dítěte. Aby tomu rozuměli a nakonec měli větší pochopení. Jít bojovat se řvoucími dětmi v náručí proti pindající pani v MHD je náročná disciplína. Avšak ne vždy jsme ve stavu, kdy máme dost empatie na rozdávání a pak potřebujeme ochránit aspoň sebe.  V případě dlouhodobých vztahů je však rozhodně lepší cesta skrz napojení a edukaci, než fight. V této epizodě si povíme JAK a taky CO dělat, pokud nám ani edukace nezafunguje. Zabrousíme i k tématu sourozenců a to konkrétně do situace, kdy má jedno dítě nějaké výrazné náročnosti, které vyžadují víc naší péče a to druhé je neurotypicky splavné. Co dělat, aby naše nenáročné dítě nevyrůstalo ve stínu svého sourozence? Na co dát pozor, aby nestrádalo?U dětí na spektru často narážíme na bezohledné až agresivní chování. V zátěži snadno spadnou do ještěřího a žahavkovýho mozku. Mají horší seberegulaci, sníženou schopnost číst, jak se druhý cejtí a co s ním naše chování dělá. Fyzická agrese je často o KOMUNIKAČNÍM ŠUMU: “snažím se vyjádřit, co potřebuju a dělám to blbě” nebo “čtu špatně, co jde z tvojí strany” - a nebo o SENZORICKÉM PŘETÍŽENÍ. Pro ten druhý případ si pojďme zopakovat postupy z předchozí epizody. V této epizodě se zaměříme hlavně na to, jak reagovat, když naše neurodivergentní dítě ublíží jinému dítěti a jak ho postupně učit se omluvit.Napovíme: Je to běh na dlouhou trať. Nakonec se podíváme taky na to, jak se za sebe a naše dítě postavit u lékaře, když nám autorita v bílém plášti necitlivě nebo nesrozumitelně sděluje nějakou diagnózu a my se cítíme malí a bezmocní. Musíme si uvědomit, že v ordinaci nejsme jenom pasivní příjemce informací. Jsme klíčový partner v péči a zároveň expert na naše dítě. Když na náš odborník chrlí diagnózu, pojďme zastavit ten rozjetý vlak. A když se to napoprvé nepodaří, vždy můžeme dát zpátečku a znovu se doptat nebo si dovykomunikovat to, co potřebujeme.Celý rozhovor (53 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Co funguje s jedním dítětem nemusí fungovat s jiným. My jsme různí, děti jsou různé a každé z nich bude potřebovat trochu jiný přístup. Zejména pokud má neurodivergentní fungování nervové soustavy. Potřebujeme trochu experimentovat, co nám s dětmi pomáhá a funguje.V této epizodě si ukážeme nástroje do situací, kdy je to dětské chování v něčem extrémní.Když je všeho moc. Moc aktivace. Moc vjemů. Potřebujeme snížit ten stres. Jak na to? V této epizodě rozebereme několik konkrétních typů, jak postupně děti dostávat víc do pohody. Důleźité je vědět, že to nepůjde hned z extrému do pohody, potřebujeme se tam dostat postupně.Pomůže nám správně nastavená senzorická stimulace, přesné vjemové a pohybové “svačinky”.Nezapomínejme určitě na PROPRIOCEPCI. Hluboké receptory a struktury, které přinášejí informaci o tom, kde se nachází naše tělo, a když jsou správně stimulované, tak přinášejí intenzivní sebe/regulaci. Tady bude fungovat tzv. HEAVY WORK, o které jsme mluvily už v předchozích epizodách a v této si řekneme jak konkrétně může vypadat.U různých dětí bude taky fungovat různá SENZORICKÁ VÝŽIVA, která nám pomůže zejména u přechodů, kdy dostat se z místa A do místa B je, jak už víme, pro děti velikou výzvou.Když něco nejde, hledejme cesty. Varianta tlačit nebude fungovat.Povíme si taky jak a kdy mluvit s dětmi o jejich zdravotním stavu a jinakosti. I v tomto chceme aby se necítili menejcenne a zároveň rozuměli tomu, proč jim nějaké věci nejdou tak, jak by si představovali nebo jak od nich okolí očekává. Pojďme zkusit nemluvit o jejich divergentním nastavení jako o problému. Sdělujme jim radši mapu fungování jejich mozku.I když jim jejich dary způsobují potíže, potřebujeme s nimi být víc v jejich emočním mozku a opět aplikovat connection before correction. To co chceme je pomoct jim lépe přijmout svou jinakost.A ještě jedna důležitá věc: Kdykoliv o tom s dětmi budeme mluvit, ať to nezní jako omluva. Pojďme normalizovat, že lidi jsou různí a někteří ještě různější.Celý rozhovor (48 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.PS: Vstupenky na Letní podcastovou scénu jsou pořád v prodeji! Osobně se uvidíme již 28. července od 19 hod. v Trojském pivovaru, kde si budeme povídat o tom, jak nevychovávat hodné holky, které budou v dospělosti ustupovat všem na úkor sebe a agresivní kluky, ze kterých se přinejlepším stanou obdivovatelé manosféry. 👀 Lístky pořídíte ⁠zde⁠.

Co znamená mít dítě na spektru? A jak poznat, jestli se projevy našeho dítěte ještě vejdou pod výraznější osobnostní typ nebo už se jedná o neurodivergentní fungování nervové soustavy? Autistické (AuDHD) spektrum není jako škála hlasitosti - od nejslabší po nejsilnější. Je to spíš kruhový MIXÁŽNÍ PULT s různými rysy, vlastnostmi a potřebami. To, co rozhoduje je jejich míra nebo intenzita. Pokud je vysoká, bude v neurotypickém světě představovat určitou zátěž. A když je těch rysů v extrémech víc, můžeme mluvit o autismu nebo ADHD. V této epizodě si dopodrobna rozebereme rysy, které na AuDHD spektru sledujeme:📆 Potřeba rutiny🏃‍♀️ Vyhledávání známého prostředí🤼‍♂️ Obtíže v sociálních situacích🧮 Vyhledávání repetitivních činností😖 Neschopnost začít🤔 Potíže vnímat stálost věcí (“sejde z očí, sejde z mysli”)🕺 Sebestimulace (pro zklidnění a uvolnění)⏰ Časová slepota🍬 Vyhledávání dopaminu💃 Hyperaktivita (vrtění se)⚖️ Zhoršení rozhodovacích schopností🦸 Masking (potlačování vlastních potřeb venku)🤯 Zhoršení zvládání emocí😰 Přemrštěná smyslová citlivost🤹‍♀️ Specifické zájmy (hra jenom s jednou věcí)🐙 Potíže s prioritizací💩 Introcepce - vnímání vnitřních tělesných signálů (problémy s kakáním)💔 Citlivost na odmítnutí😶 Dítě nemluví (protože zatím nemá důvod)🧐 Těžko čtou pocity druhých🫟 Věci nejsou tak akorát - buď jsou věci málo nebo mocPovíme si taky jak poznat, jestli je důvod za tím, že naše dítě dlouho nemluví autismus nebo vývojová dysfázie. A jak to v obou případech podpořit, aby se dítě postupně rozmluvilo? A podíváme se i na typické neurodivergentní znaky, které ale v určitých případech budou znamenat jenom neintegrované primární reflexy, potíže se senzorickou integrací nebo vysokou citlivost. Kdyby šlo neurodivergentní dítě poznat dle toho, že má modrou ruku, bylo by to jednoduchý. Je to však mnohem složitější téma, s kterou se ale potřebujeme seznámit, abychom nebyli tak v panice a měli víc pochopení pro sebe, naše děti i okolí. Celý rozhovor (65 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.PS: Děkujeme za vaší podporu v anketě Podcast roku 2026! 🤩 Pojďme spolu oslavit co se nám s vámi a našim podcastem daří budovat na Letní podcastovou scénu, kde si budeme 28. července od 19 hod. povídat o tom, jak nevychovávat hodné holky, které budou v dospělosti ustupovat všem na úkor sebe a agresivní kluky, ze kterých se přinejlepším stanou obdivovatelé manosféry. 👀 Vstupenky jsou v prodeji zde.