Stopáž podcast

ODRAZ 89 - Epizoda 2: „Dezinformace jsou jako epidemie. Znemožňují diskuzi.“

16.11.2022
0:00
48:23
15 Sekunden vorwärts
15 Sekunden vorwärts

V pokračování našeho seriálu Odraz 1989, který k sobě přivedl generaci, jenž vytvářela sametovou revoluci, a ty, kterým je dnes stejně jako těm prvním v roce 1989, se věnujeme toku informací napříč společností. Marek Irgl (57) a Johana Bázlerová (21) spolu v rozhovoru hovoří o hodnotách 17. listopadu, zodpovědnosti obou generací k rozvoji občanské společnosti nebo o tom, jakým způsobem konzumují zpravodajství. Přečtěte si úryvek z rozhovoru, který si celý můžete poslechnout v dnešní epizodě.

Johano, máš pocit, že by měla proběhnout nějaká další revoluce, kterou by řídila tvoje generace?


Johana Bázlerová: Ani já nejsem úplně spokojená, jakým způsobem se teď česká společnost vyvíjí. Z mého pohledu bych ale vinu trochu přehodila na starší generace, než je ta moje. Pokud bych to měla pojmenovat, tak mi přijde, že výuka o demokracii a k nějakým demokatickým hodnotám, alespoň u mě ve škole, vůbec neprobíhala. 

Ve společenských vědách a spřízněných předmětech jsme projeli systémy státního zřízení, Českou republiku letem světem a celkově jsme neprobírali nic, s čím bychom se mohli ztotožnit.


Mně je lehce přes 30 a v dějepise jsme se k sametové revoluci nikdy nedostali. Johano, vy jste se o roce 1989 učili?

U nás moderní dějiny stály za nic. Když jsem dokončovala gymnázium během první vlny covidu, tak jsme se k revoluci v dějepise ani nedostali. A i kdyby na to zbyl čas, stejně si myslím, že skončíme ještě o dost dřív než v roce 1989. Naštěstí jsem absolvovala jeden semestr na vysoké škole, kde jsem měla moc zajímavý seminář, ve kterém jsme probírali zahraniční události spojené s pádem železné opony. Na gymnáziu tohle vůbec neproběhlo. Maximálně v týdnu okolo 17. listopadu nám tu událost připomněly nějaké školní akce, kde se zvonilo klíči. Ale to je tak všechno.


To zní, skoro jako kdyby byl 17. listopad podobná tradice jako třeba Vánoce. Zvonění klíči se předává z generace na generaci, podobně jako recept na bramborový salát, ale ta samotná hodnota, nebo důraz na to, proč revoluce proběhla, se úplně vytratil…

Marek Irgl: Já jsem se, Johano, musel trochu zasmát tvému úvodu, protože už dlouho sám za sebe říkám, že čekám minimálně 10 let na dvě věci. Jedna – kdy se objeví generace lidí, řekněme kolem třiceti let, kteří mají trochu odstup, vyrostli bez totality, v normální společnosti, mají přístup k informacím nebo třeba cestám do zahraničí, a kdy tahle generace začne brát věci do svých rukou. 

Kdy začne přejímat společenské funkce a lidé se začnou prosazovat v politických stranách a nastartuje se tak normální vývoj jako v západní společnosti, kde jsou mladí lidé zdrojem jakéhosi pozitivního vývoje dopředu. A tou druhou věcí, na kterou čekám, je, kdy nám tato generace – vy – vynadá a řekne: „Proboha, jak jste to mohli takhle zpackat. Jak jste mohli nevyužít tuhle šanci, kterou jste si tak těžce vydobili a najednou jste od ní utekli.“ Na to by totiž nešlo říct nic jiného, než že je to pravda. 

Takže já s vámi souhlasím – naše generace si zaslouží vytahat za uši. A těch důvodů je hrozně moc. Spousta z nás se začala nějakým způsobem věnovat byznysu, další z nás přijali nějaké funkce a zbylí se prostě jen začali věnovat tomu, čemu do té doby nemohli, a třeba zmizeli do celého světa a tak dál. 

Úplně jsme vyklidili pozice generaci, kterou já si cvičně označuji jako osmašedesátníky. Lidé, kteří byli odstaveni během sedmdesátých a osmdesátých let a měli velké ambice, zkušenosti a třeba i potenciál. Ale ti tu revoluci často nedělali. Objevili se až se zpožděním a postupně převzali otěže od nás revolucionářů a zbavili se nás. Ale s naším souhlasem. A v té chvíli se to, podle mě, začalo ubírat špatným směrem. 

Vytratila se revoluční nálada, radikální postoje i myšlenky, taková ta nesmiřitelnost a nesmlouvavost a najednou se začaly uzavírat dohody. Najednou se začalo preferovat menší zlo. A to následně skončilo u všech politiků, kteří tu revoluci tímto způsobem ukradli nebo pohřbili.


Johana Bázlerová: Přesně – nejsem úplně nadšená z toho, že jsme v situaci, kdy musíme volit menší zlo a nemůžeme volit úplně podle srdce. Ale volíme podle toho, aby tu alespoň trochu přetrvaly hodnoty, o které se v roce 1989 bojovalo. Jsem docela mile překvapená, že zrovna v tomhle souzníme.

Umí si starší generace představit svět, ve kterém zpravodajské redakce nehrají hlavní informační roli, ale zprávy tvoří jednotlivci na sociálních sítích a blozích? Shodnou se obě generace na tom, jak by se mělo bojovat s dezinformacemi? Poslechněte si celou epizodu naší speciální minisérie k 17. listopadu.

Weitere Episoden von „Stopáž“